03.05.2013 17:10

DEN CESTY aneb 24hodinovka z Poděbrad do Děčína - 27.4.2013

(psáno před akcí)

Cože? Dvouhodinový výběh na Ještěd....Cože? 50tka po Českém ráji nebo Českým sředohořím....NUUUUDA!!!!

Co takhle DEN CESTY? Jasně beru - 24hodin to je moje! :-P

Pěkne mi otrnulo...a tentokrát pořádně!

Jako správný "floutek začátečník" jsem si po minulé 50tce řekl, že by to chtělo trochu "opepřit", sednul jsem ke kompu a našel tuhle bezvadnou akci - DEN CESTY (www.dencesty.cz).

Jak píše sám pořadatel: Den cesty je extrémní závod na 24 hodin. Cílem je pěšky (chůzí nebo během), zdolat za jeden den co největší vzdálenost po vyznačené trase. Neběhá se na oválu, ale přírodou, o kopce a bloudění tedy není nouze. Pokud Vás navíc neláká běhání v kruzích, ale chcete se dostat od někud někam ... je DC závod přesně pro Vás....co víc dodat!

No takže jsem to hnedka z gauče zamluvil (jde to přece tak lehce:), nalákal další nevinné duše a začal se těšit...

Čím víc se ale akce blíží, tím víc začínám mít smíšené pocity. Moc se na tuto akci těším, ale zároveň se začínám uvědomovat, že to rozhodně nebude žádná "prdel" a ani počasí nám nehlásí nic moc, takže nějaký ten déšť určitě dostaneme.

Původně jsme měli jít čtyři - já, Michal, Kuba a Ája.

Áje přehodili službu v práci, takže bude muset asi hákovat místo pobíhání někde v přírodě. Kubovi (který se vrátil před pár týdny z Austrálie) prý přijede korejská kamarádka a on se ji musí věnovat a ukázat ji Prahu. Lehce ho podezřívám, že si to celé vymyslel, aby neumřel někde na trati...nebo jeho kamarádka opravdu přijede, ale bude to severokorejská tajná agentka a jen ho využije, aby nafotila pražské letiště, Václavák, Kotvu a restauraci U Pinkasů - hlavní to strategické body ČR:-)

Takže jsme zůstali dva. Já a Michal "Mluvka" Valenta. Jak již přezdívka napovídá - ukecaný trail to tentokrát rozhodně nebude:) Ale co Michal postrádá na hovornosti, bohatě vynahrazuje vytrvalostí, pevnou vůlí a věčně dobrou náladou - což tedy hladce přebije upovídaného chodce!

Pomalu si začínám sepisovat, které věci budu s sebou potřebovat, zjišťuju případné únikové cesty, zvažuju, kam asi tak můžeme dojít a tak......

Ať už to dopadne jakkoliv, myslím si, že to bude akce plná neobyčejných zážitků plných poznání sama sebe, kusu naší země, Michala, nočního treku (můj oficiálně první!) a stejně smýšlejících lidí....ZVÍTĚZÍME!!! B-)

 

(psáno po akci)

Ještě pln dojmů hned ťukám první řádky...ani nevím, kde bych měl začít, jak se na mě valí dojmy a vzpomínky na závod!

Moje úplně první 24hodinovka a vlastně nakonec i stovka. Splnila a hodně překročila vše, co jsem si o takovýchto akcích načetl, vysnil a představoval. Ať už euforické stavy, krize, sluníčko, déšť, "kufrování", noční běh, parta super lidí, hezká příroda...prostě komplet balíček:)

Tak to vezmeme pěkně popořádku...

--- jedeme do boje ---

S Michalem jsme se domluvili, že se sejdeme až v Poděbradech, jelikož on pojede z Jilemnice, takže jsem narychlo v sobotu ráno dobalil batoh a frčel jsem na autobus do Prahy. Při zevlování před odjezdem jsem pohledem narazil na solidně vyhlížejícího "salomoňáka", který vypadal, že taky jede za nějakým závodem...a co čert nechtěl, měl jsem místenku vedle něj. Takže jsme se rychle seznámili, byl to Lukáš Partl, démon, který jak se později ukázalo byl jedním z favoritů na vítězství. Začali jsme povídat kdo, kdy a kde byl a on velice skromně začal mluvit o stovkách, ultra trailech, přechodech a tak, takže jsem tak akorát lehce zalapal po dechu, protože s mýma "zkušenostma" jsem se tak akorát mohl jít vyfotit:)

Ale cesta nám pěkně utekla, přesedali jsme v Praze na spoj do Poděbrad a to už s námi jelo pár nadějně vyhlížejících chodců/bězců. V klídku jsme po půl deváte byli na místě, nafasovali mapy, intinerář, pišingr a mohli jsme se začít připravovat na cestu. Michal dorazil v 9hod, bojovně naladěn a s úsměvem na rtech (ostatně jako vždy:), takže nic nebránilo tomu, aby vše propuklo....

Honza Blažek (hl.organizátor) řekl pár slov, popřál nám hodně štestí a zhruba 90 lidí mohlo vyrazit na trať.

My jsme se s Michalem domluvili, že cestu půjdeme. Jednak jsme do té doby měli zkušenost jen s trekama do 50km, jednak jsme 24hodinovku nikdy neabsolvovali, takže jsme běžet nechtěli, abychom někde za rohem nepošli nedůstojnou smrtí:)...To jsme ještě ale nevěděli, jak mylné rozhodnutí jsme nevědomky udělali!!!

--- tři, dva, jedna, start! ---

Bylo odstartováno!

Prvních asi 10 "chrtů" hned vyběhlo, ostatní vyrazili chůzí. My jsme vyšli s Michalem docela ostrým tempem...a za chvíli jsme byli poslední!:) Važně jsme do toho docela šlapali, ale prostě jsme se z chvostu nemohli dostat...a to ještě po další dvě hodiny. Nějak se asi všichni kousli a naprali to docela na chůzi šíleným tempem, takže jsme měli co dělat, abychom po čase předešli alespoň nějaké jedince...

Ale cesta docela ubíhala, sluníčko svítilo, my jsme začali povídat o všem možném, takže jsme kilometry ukrajovali jako nic...

Akorát ten terén....My kluci z hor zvyklí na pěkné kopce jsme brzy začali "špačkovat" nad tou nekonečnou rovinou, ještě k tomu většinou po asfaltu nebo jiném tvrdém povrchu. Nějak jsme asi nestudovali předem profil tratě nebo jsme se na to prostě vyprdli...prostě a jednoduše - takovýto profil tratě byl skoro až na kontrolu v Bělé pod Bezdězem, tzn. skoro 80km!!!

Ale možná dobře, že jsme to nevěděli, protože bychom to zapíchli asi o dost dříve. Takhle jsme šlapali pořád dál a občas jen někdo prohlásil, co si tak zhruba myslí o tomto profilu, ale šlo to....

--- první drobné komplikace ---

Než jsme se nadáli, byli jsme v Milovicích (30km). A tam nás přišel navštívit náš kamarád puchýř. Zcela nečekán, nezván, prostě byl najednou v botě. Což mě teda dost překvapilo, protože já na ně víceméně netrpím. Ale jak jsme si tak vykračovali po libovém asfaltu, prostě se to stalo...Moc mě to nepotěšilo, zvláště, když jsme byli relativně na začátku, ale říkal jsme si, že se s tím nějak poperu....

V Milovické pizzerii jsme udělali první malou přestávku, doplnili vodu, opláchli své upocené obličeje, svlékli co se dalo a pokračovali jen v trenkách a tričku dál.

Tímto bych chtěl poděkovat českým meteroloogům za opět přesnou předpověď. Takže zatímco se strašil národ děštěma a chladem, my se potili ve svitu slunka, kochali se modrou oblohou a užívali si v pravdě letní den....Ne že by nám to vadilo, právě naopak:) S tímhle jsme ale malinko v našich přípravách nepočítali...

To už jsme čím dál častěji držkovali, že jsme se nerozhodli běžet, protože ty nekonečné rovinky nám pěšky dávaly solidně zabrat. Jak krásně by se nám to utíkalo! Ale Michal neměl ani běžecké boty, oba jsme měli docela velké batohy, takže jsme slepě šlapali dál...

Ale o co jsme podcenili přípravu na běh, o to víc jsme byli ready co se týče cateringu:) Poučeni z minulých akcí, jsme do sebe skoro pořád hrnuli nějakou energii, ať už čokoládky, chleba, banán, sušené ovoce, pití, sušenky... Na konci akce jsme s Michalem svorně zhodnotili, že jsme každý snědli kalorický přísun pro menší zájezd:), ale vyplatilo se! Skoro až do konce nás nepřepadl "žízňák a hlaďák", což je za 24hodin sakra těžké uhlídat!

--- pochybné rozhovory začínají:) ---

Na 40km jsme si pochvalovali, že jsme celkem v pohodě, Michal začal pod lehkou únavou lehce filosofovat nad opruzeninami (tzv.vlkem) a gay bary v NDR (nevím proč:))...asi tou stereotipností kraje nebo co....Ale skoro stejně jak to dopovídal, už tu byl nepříjemný kámoš č.2 - "vlk opruzeninový". Takže na řadu přišla Indulona, převlékli jsme se, promastili a mazali vesele dál.

Stereotyp cesty osvěžil lehce postarší pár na procházce s pejskem. Když se nás ptali kam to jdeme a my jsme jim odvětili, že na Děčín...tak paní vykřikla, že to není možný a že jsme si spletli jméno města:) Když jsme ji ujistili, že je to správně, tak prohodila, že je to nějaká blbost a že tomu nějak nerozumí....nejste jediná, paní zlatá:))

Blížíme s k naší metě! Další kontrola je v Dražicích (47km). Místní hostinec Antik je super místo na Kofolu, nabrání vody a lehký pokec s pořadateli a dalšími poutníky, kteří se tu sešli nad polívkou nebo pivíčkem.

Co bylo míň příjemné, bylo to, že se na nás dost značně začala projevovat chůze po tvrdém terénu. Začala mě brát třísla, kyčle, bolela mě kolena a puchýř se objevil i na druhé patě. Michal na tom nebyl o moc líp, tak jsme si dali dílčí cíl, že dojdeme do Ml.Boleslavi, tam dáme nějakou větší pauzu, polívku, pivko a rozhodneme se, co dál.

Jelikož byla Ml.Boleslav na 62km tratě, my měli před sebou ještě nějakých 15km, takže žádná láce. Šlápli jsme do toho, abychom tam už byli. Což byla možná chyba. Začali jsme totiž pospíchat. A cesta neubíhala. Pod únavou jsme začali filosofovat o životě, o lidech, o Toltécích, o horách atd. Začaly menší krize, naštestí jsme je neměli nikdy najednou (což nám senzačně vydrželo až do konce!), takže vždycky jeden mlčel a ten druhý se ho snažil rozhýbat...

Překročili jsme magickou metu 50km, takže už jsme oba šli rekordní dálku, ale cesta prostě neubíhala. Nohy bolely čím dál víc, takže jsme začali lehce pajdat...no pohled na nás byl pro oko znalce:)

Začalo se lehce smrákat, pořád nějakých nekonečných 5km do našeho vytýčeného cíle a to už jsme začali silně uvažovat o tom, že to v Ml.Bolestavi vzdáme. Byli jsme bolaví jak vojáci po manévrech, neubíhalo to, padala na nás únava, spánek se pomalu hlásil o své, začala být zima a pomalu a nenápadně se rozpršelo....prostě hnus fijalovej.

--- jak běh zachránil dva poutníky ---

Nevím ani, jak nás to napadlo, ale prostě jsme se rozeběhli...prostě tak.....

Ježiši ono to jde!!! Nejenom že to šlo, ale normálně se nám po pár kilometrech tak zvedla nálada, uvolnily se chůzí namáhané údy a cesta najednou začala utíkat jako po másle! Neuvěřitelné! Kdo by řekl, že se po 55km rozeběhneme a navíc nás to bude bavit!

V takovéto euforii jsme doběhli do Ml.Boleslavi na náměstí, sehnali snad jedinou otevřenou hospodu a s elánem jsme se nahrnuli dovnitř očekávaje teplé polévky a pivíčka.

Ale pak se to stalo.....vůbec nevím proč, ale najednou jsme s Michalem zezelenali, zmlkli, sedli si na židli a měli jsme co dělat, abychom to celé udýchali. Michal musel dokonce na vzduch ven, jinak by tam snad omdlel. Já jsem sice seděl, ale držel jsme se stolu a funěl jak astmatik, abych do sebe dostal nějaký vzduch...

Jestli to bylo změnou tlaku, nebo jsme vešli do zadýchaného prostoru....prostě na nás padla tak šílená krize, že jsme oba čumeli jak puci a vůbec nevěděli, která bije. Michal začal mluvit, že končí, že jde na vlak, že je úplně v pr.....Já byl teda taky, ale viděl jsem, že Michala to vážně spláchlo, tak jsem hrál hrdinu a snažil se ho z toho dostat.

Objednal jsem pro nás silný vývar, pivko a colu, mlčky jsme to do sebe naházeli, ale nic moc účinek. Navrhnul jsem tedy, abychom šli ven na vzduch a tam to rozhodneme. Po nějaké půl hodince rozdýchávaní jsme do sebe naprali další energii ve formě banánu, palačinek a sachariďáku...a vida, docela nám otrnulo! Sláva, jsme zachráněni!

--- zpátky mezi živými + králové kufrů ---

Dohodli jsme se tedy, že to zkusíme dál, na kontrolu do Bělé pod Bezdězem, což by nám mělo dát tak 2-3hod. Začalo ale silně pršet, takže jsme se zakuklili jak eskymáci a vyrazili do toho pravého ultra závodu!

Takový lehký "kufr" hnedka na náměstí a ještě za pořádného slejváku moc na morálce nepřidá, ale překonali jsme to, zapli čelovky a mazali jsme teď už během na Bělou!

Ten "kufřík" na náměstí měl být asi předzvěst toho co přijde. Z Ml.Bolestavi jsme vyběhli okolo 22hod a přáli si, abychom po půlnoci byli v teple hospůdky v Bělé, ale nebylo nám nějak přáno.

Já to zkrátím. Do Bělé jsme přiběhli úplně durch a značně psichycky nalomení v 1:45 po čtyřech "kufrech"! na deseti kilometrech!!!

Bylo to jako ve zlém snu. Jakmile jsme zabloudili poprvé, řekli jsme si, že takto to nejde dělat, že musíme být bdělejší a pozornější....a šup - další "kufr"! A takhle to šlo pořád dál a dál. Chvíli nadával Michal, chvíli já, chvíli oba, lilo jak z konve, naběhali jsme cca 10km navíc po DEBILNĚ značené turistické značce...takže jsme si řekli, že dáme alespoň hodku pauzu, abychom se vůbec dali dohromady.

--- stovko ty mrcho, jdeme po tobě! ---

S vděkem jsme si objednali vývar a párek, dali Kofolu a nohy nahoru:) Měli jsme našlapáno něco málo pod 80km, takže bohatě překročen náš rekord, ale nějak nás ta stovka lákala, tak jsme se na ni chystali jak jsme uměli.

Kolem 3hod ráno jsme se rozhýbali, bouchli "supercloumáka" ze dvou Ibuprofenů a sachariďáku:) a vyrazili do snad mrazivé noci. Teplota klesla někam k nule, takže jsme se klepali jak osiky a začali opět obligátně....blouděním:)))

Ale k naší cti musím říct, že některé cesty jsou značené tak špatně, že je musel značit snad uplný idiot a neturista. Nicméně jsme ale vyrazili na Bezděz...teda někam tím směrem...

V temném lese jsme narazili na světlo jdoucí proti nám - byl to Martin Dungl, který z hospody vyrazil cca 45min před námi, úplně prošitej! Říkal, že na to kašle, že má krizi jak trám a že jde zpátky. Tak jsme mu nabídli, jestli nechce jít kus s námi a ještě to zkusit. Nakonec se nás chytil, po nějakém čase oživl a děkoval nám, že jsme ho vytáhli ze srajd. Nemáš zač kámo:)

Držel se nás pod Bezděz, tam jsme ale nasadili takové tempo, jak kdybysme právě vyrazili ze startu:) Mě asi najel "supercloumák", nohy jsme měl jak peříčka a až nahoru jsem vyběhl Bezděz jako horský kamzík, až na mě Michal volal něco neslušného o mém tempu:)

Nahoře fučelo jak na Vídrholci, tak jsme se tam moc nezdržovali a mazali dolů. Tam na Michala přisla asi poslední a rozhodující krize. Začaly ho bolet šlachy pod kolenem a ani náš kamarád Ibuprofen s tím moc nenadělal, takže jsme dost zvolnili tempo a začali už trochu počítat, kam to jsme tak schopní doplácat. Seběh z Bezdězu směrem na Doksy ještě šel a i Michalovy nohy se donutily do klusu. Bylo to určitě i tím, že jsme probíhali po úžasných stezkách, samé borovice kolem, měkoučké podloží, zajímavý profil - konečně super terén pro naše horské nohy. Škoda že přišel po 90km:))

--- time to say goodbye ---

Dole před Doksama Michal zjistil, že je to opravdu poslední hodinka jeho trmácení a jen se sebezapřením šel dál, mě naopak nějak popadla "druhá šťáva", kterou jsem našel pod Bezdězem, tak jsme se domluvili, že se rozdělíme.

Popřáli jsme si se slzou v oku good luck a Michal vyrazil na vlak do Jilemnice a zakončil svou epickou cestu na milníku neuvěřitelných 94,9km!!!

Já jsem vyrazil euforicky dobýt první stovku v historii mého ultra skotačení a ještě pln sil jsem vyběhl směrem na Staré Splavy, Maršovický vrch, Chlum a vytouženou Drchlavu, která měla být pomyslná brána do 100km.

Jak se brzy ukázalo, běžet sám nebo se supr parťákem je strašný rozdíl. Za cca 3km mě euforie nějak opustila a začal jsme prachsprostě makat, abych už tam byl. Do toho mě čekal ještě libový výstup na Maršovický vrch, který jsem si jaksi po cca 22hodinách na trati moc neužíval, ale kousnul jsme to a drápal se nahoru. Když už jsme myslel, že mám vyhráno, soudruzi z NDR asi udělali zase někde chybu a značená žlutá do Chlumu tu prostě nebyla. Takže jsem se intuitivně vydal směrem na Chlum a skončil jak jinak než v asi největším "kufru" celého dne:)

Když už jsem se brodil půl hodiny zarostlým lesem, přelézal plot do obory a vyplašil několik malých stád pokojně se pasoucích srnek, začal jsem se trochu bláznivě smát na celé kolo, jinak bych si to tam asi hodil:) Nakonec jsem to prostě musel krosnout skrz zablácené pole, takže jsem se vykopal u Drchlavy jak Franta Bahňák, ale na dohled vytouženému cíli.

Nakonec se to povedlo! v čase 22:51 od startu jsem se konečně dočkal! Vytoužená, neskutečná, bláznivá a dost zasloužená stovka byla pokořena!!!

Pak už jsem vzal za vděk přistavenému taťkovu autu, který mě naložil a frčeli jsme do Liberce vstříct teplému jídlu, horké vaně a měkké posteli!

--- momentky z tratě ---

Snažil jsem se fotit ještě trochu poctivěji než minule, tak se mrkněte na naší epickou cestu i pohledem rozklepaného amatérského fotografa:)

http://ultrahonza.rajce.idnes.cz/DEN_CESTY_aneb_24hodinovka_z_Podebrad_do_Decina_-_27.4.2013/

 

No a závěrečné hodnocení akce:

Oběma nám "svítily" oči...prostě se nám trailové závody začínají prokousávat do srdce a myslím, že jsme rozhodně poslední slovo neřekli....

Moc děkujeme pořadatelům, kteří pro takovouto akci udělali strašně moc a za málo peněz, čistě z nadšení a bez nějakého nároku na užitek. Příliv pozitivní energie z takovéto akce je k nezaplacení....proto se asi čím dál víc lidí oddává takovýmto radovánkám. A já jim začínám úplně rozumět....

Ale asi nejvíc musím poděkovat Michalovi. Věděl jsem, že je to super parťák, ale předčil moje očekávání. Nejenže jsme neměli za celkou cestu ani jednu ponorku, ale skvěle jsme se na trati doplňovali a podporovali se. Bez něj bych takhle daleko nikdy nedošel! A navíc běžel jak pila, takže takový ty jeho kecičky, jako že začal běhat před měsícem a že nic neuběhne ať si nechá pro svoji babičku:)

Klobouk dolů kamaráde!

STATISTIKA:

Délka tratě: oficiální počty od organizátorů:

Jan Dušánek - 107km

Michal Valenta - 94,9km

....když k tomu ještě mimo soutěž připočteme cca 15km "kufrovacích" kilometrů, dává to celkem solidní číslo:)

Trasa: Poděbrady - Nymburk - Milovice - Dražice - Ml.Boleslav - Bělá pod Bezdězem - Bezděz - Doksy - Staré Splavy - Chlum - Drchlava....a pak cestou na Děčín. Ale tam jsme se jaksi nedostali:)

Převýšení: neznámo (příště už to bude lepší, jelikož jsem si objednal Suunto hodinky, které měří snad úplně všechno, takže bude rozbor tratě jak z NASA:)

Čas: já 22:51, Michal 21:15

Sestava: já a Michal

Pocity: neskutečné!!! jinak to popsat ani nejde....

Netradiční zážitek: úplně všechny! říká se, že tě první stovka změní...a myslím si, že legendy nelžou!

—————

Zpět


Kontakt

ultraHonza