DEN CESTY II. aneb sedláci u Chlumce:)
Nejprve jsem zvažoval, jestli z tohoto DC napíšu vůbec nějaký report...ale pak jsem si řekl, že jo. Tenhle blog nemá být nějaká výkladní skříň mých úspěchů, ale pravdivý blog o životě který žiju...no a to nejsou vždy jen samé úspěchy, pozitiva a sociální jistoty:) Takže se připravte, tohle žádná veselohra nebude:))
Tak jsme se vrátili na místo činu, jak by řekl klasik. Na jarním DC jsme vlastně načali naše ultra putování, tady to vše pořádně začalo! Takže jsme se po delším váhání (způsobeném především stejnou trasou a nekonečnými rovinami kolem Vltavy) přihlásili opět do pole bojovníků a byli jsem zvědavi, jaké bude porovnání s jarním ročníkem, kam jsme se posunuli a jak se na celou akci budeme dívat očima již lehce zkušenějších ultra začátečníků...No a také jsme si chtěli porovnat, kam se za 24hod dostaneme a jestli a o kolik překonáme náš jarní rekord...
No postavili jsme se na start v naší zdravotní klasice:) Já jsem se vrátil z Camina (jo to je ta španělská procházka:) jen 5 dní před startem a hned jsem jako dárek na uvítanou dostal solidní nachlazení a Michal běhal skoro až do konce a stěžoval si na bolest v koleni...no naše předzávodní klasika:) Ale moc jsme se těšili, dlouho jsme se neviděli, tak jsme si řekli, že do toho jdeme a nějak to dáme....Ještě se k nám přidal liberecký démon Lukáš Partl (který si stačil ještě předtím odkočit na Ponitranskou 100 a Pradědovu 100:), takže trio ultra magorů bylo úplné:))
Jelikož trasa byla stejná jako na jaře, věřili jsme, že ani nebudeme tentokrát tolik bloudit. Pořadatelé akorát otočili čas startu, takže jsme spolu s další cca stovkou nadšenců vyrazili v 19hod z Poděbrad a hrnuli jsme se do tmy a vstříct krásným zážitkům! Překvapivě byla na startu jen hrstka běžců, takže jsme se hned po startu dostali do čela závodu a klusali jsme ve 4člené skupince (já, Michal, Lukáš a Marek Rod-mladý maratonec, který se k nám přidal) celkem pohodlně kolem Labe směrem na Nymburk. Lukáš hlídal tempo a přestávky na chůzy, takže jsme si docela věřili. Tím že jsme i chodili nás zakrátko předstihla dvojka běžců...a byli v trapu:) Ale my si z toho nic nedělali, protože jsme věděli, že závod je dlouhý a někde na ně určitě narazíme....
Za chvilku jsme už byli v Nymburku a vesele postupovali směrem na Milovice. Prolog na rozbahněném poli byl velmi zajímavý, což pak tankodrom ve vojenském prostoru...zvláště za tmy je to lahůdka pro fajnšmekry:) To už začal Michal docela pajdat...začala ho bolet klenba na chodidle a docela ho to rozhodilo, protože s tím prý nikdy neměl problém. Aby to nebylo málo, tak já jsem začal cítit, jak mi odcházejí stehna - prostě jsem přestával mít šťávu v nohách, asi sem ji nechal někde u Santiaga:):( Tak jsme neradi slupli po jednom prášku a věřili v lepší zítřky....
Pořád v solidním čase jsme se dostali do Milovic, zaparkovali v místní restauraci, dali česnečku a Kofolu a hned bylo trochu líp. Už v trochu znatelné zimě jsme vyběhli směrem na Dražice, kde měla být 1.osobní kontrola v hospodě, tak jsme se těšili na další mini break a něco dobrého na zahřátí. Pořád nám trasa docela dobře utíkala a tak jsme měli na kontrole super čas něco okolo 7hod na cca 50km! Dali jsme Kofolu, polívku, trochu se přioblékli a mohli jsme vyrazit dál...
Už už jsme se viděli v Ml.Boleslavi, ale tam to bylo ještě dobrých 15km....ještě nějakých pár kilometrů se mi běželo parádně, ale pak to prostě muselo přijít. Kluci na nás s Michalem byli moc rychlí a i když byli super, pořád jsme tahali za kratší konec a bylo jasné, že se musíme rozdělit nebo zemřeme úplně. Michal pajdal pořád víc, zima byla, já jsem se taky celkem trápil....no Do Ml.Boleslavi jsem to ještě dokopali, ale bylo jasné, že dál to bude maso....
Dali jsme si cíl do Bělé, kam nás měla přijet povzbudit Lukášova přítelkyně a pak se děj vůle boží...Za Boleslaví kluci poodběhli a tím asi začal náš slavný konec. Michal se trápil a pajdal čím dál víc, já jsem na něj čekal, ale že bych mu nějak znatelně pomohl.....měl jsem práci sám se sebou, nohy nešly, začala být vážně kosa, pak jsme ještě oba začali zívat a zle mlčet....konec....koukli jsme na sebe a tentokrát jsme věděli, že žádnou díru do ultra světa neuděláme. Tak alespoň do Bělé!
No jo, to se jednoduše řekne, ale hůře udělá. Bylo to ještě nějakých 12km, kolem 5hod ráno, začalo mrznout, pohybem pajdajícho šneka se člověk nezahřeje a sakra to neutíká - prostě hnus na druhou! Tak jsme jen tupě šlapali, snažili se všemožně zahřát a prosili jsme sami sebe ať už je konec! Trvalo to vážně dlouho, ale nakonec jsme do Bělé přilezli, jak by řekl Lukáš - slušně v kreku:) Michal padal na vlak, já jsem poprosil Lukášovu přílekyni, jestli mě přiblíží a zcela nuzně jsme do zabalili....tyhle poslední 2hod na trati bylo asi nějvětší maso, co jsme zatím na ultra šel, vážně jsme si to vyžrali až do konce...kolem 9hod ráno jsem už byl doma, rozmrzal v horké vaně a přemýšlel, co se vlastně tenhle poslední den stalo:)
Lukáš s Markem nabalili v Bělé nějaké dobroty a frčeli dál - a nakonec dali bezmála 130km! Gratulace!
Tak to by bylo....zážitek nemusí být nutně pozitivní, hlavně když je silný:) Ale já tuto akci neberu vůbec negativně, naopak. Dostali jsme zase další ultra lekci a za to já jsem rád. Nasbírali jsme spoustu dalších zkušeností, které jsou k nezaplacení pro další klání....tady jsou některé z nich:
- SUPER botky Adidas Adizero GX4 a čelovka LED Lancer7 - asi jediné pozitivum na cestě:)
- 30km roviny - maso, 50km roviny - blbost, 75km roviny = jistá smrt!:) Zlaté kopce!!!
- nemůžu běhat ve skupince, zvláště, pokud jsou ostatní slinější. I když byli kluci super a ohleduplní, pořád se člověk nesoustředí na sebe, své tempo atd a přizpůsobuje se skupině...to mě stálo dost sil....buď sám nebo s Michalem, to bude asi moje
- tentokrát jsme s Michalem něměli to nadšení, energii, kterou jsme vždy ultra závody urvali...dost nás ovlivnily i naše zranění, nebyla tam lehkost, sranda, povídání...bez toho to prostě nejde...alespoň mě
- jelikož jsem byli dost vepředu, tak jsem za celou dobu potkali jen 2 lidi...chyběla mi dost ta interakce s dalšíma závodníkama, kontakt, dotahování, hecování, sdílení nálada a zážitků...škoda, bylo to o dost ochuzené
- vím už taky, že unavený a ne stoprocentně zdravotně ready nemá smysl na stovku jít. Je to prstě jiná disciplína než "jen" nějaká pajda nebo sedmdesátka
- je ale taky paradox, že jen půl roku od našich ultra začátků považujeme necelou 80tku za neúspěch:) před rokem by to byla distance z říše snů...inu hodnoty se mění:)
- pokud tohle bylo hodně, uvidíme co budeme dělat na letošní Pražské 100 (která je mimochodem letos 140km!!!)...je to velká výzva!
—————