11.12.2013 20:31

PRAŽSKÁ 100 - do dálek neprobádaných - 6.12.2013

Pražská 100 - 6.12.2013 - 145km - 5200m+ - 28h:04m:02s - 49.místo

 

V životě každého z nás přijdou chvíle, kdy cítíte, že se prostě něco mění a od teď to už bude trochu jinak...tak taková byla pro mě letošní Pražská 100! Ale popořadě...

 

Udělat další krok ve svém ultra trailovém životě, to byl plán. Po nepříliš vydařeném podzimním Dni Cesty a Loučení jsem směle pošilhával po P100 - letos jubilejní 20.ročník dnes už legendární ultra akce. A letos to stálo opravdu za to - 145km, 5200m+, očekávaná zima, sníh, bláto, 2 dlouhé noci, krátký den...opravdu respekt byl z celé tratě cítit na sto honů...nakonec se nás z kraje přihlásilo docela dost, takže jsme vyrazili v sestavě já spolu s Lukášem, Janou, Jirkou a Jitkou a to i přes docela dramatické zhoršení počasí (hlášený prudký vichr a kupa sněhu) - prostě jsme šli do boje a hotovo:)

 

Celá liberecká letka naskočila v pátek večer do auta a za parádní atmosféry jsme se přemístili do Modřan, kde byla ve škole Jana Švejcara základna. Zaregistrovali jsme se, rozbalili ležení v místní tělocvičně, pořádně se nadlábli (to jsem ještě nevěděl jak moc..to jsem měl zjistit až na trati:), pomalu jsme se převlékli a mohli nasávat atmosféru skoro plné tělocvičny, která byla zaplněna podobnými šílenci jako jsme byli my. Nadšení, pozitivní energie, očekávání, ale i respekt, lehké obavy, nervozita - toho všeho byla plná místnost. Před 21hod jsme se přesunuli na start, vyslechli si poslední detaily pořadatelů a za solidního větru a sněžení jsme vyrazili spolu s dalšími skoro 300 běžci do akce...

 

Za slušného tempa jsme se dostali přes Modřanskou rokli až za místní letiště, kde už byla 1. tajná kontrola a o kus dál 1. čipová kontrola - tam na 9km za hodinku a něco. Noo pěkně to honíme...a jak někdo prohlásil: "abyste pánové někdě nechcípli!":). Lehounce jsme upravili tempo, ale protože terén i kamarádi okolo sváděli k pěknému běhu, tak jsme to docela kropili dál:) Lehce jsem poodběhl Jirkovi, Peggy a Davidovi, užíval jsem si pořádné chumelenice a vichru a měl co dělat, abych nehodil záda na kamenitých sebězích (samozřejmě že jsem je hodil...ale krásně:).

To už mě ale vítala další čipová kontrola na 25km - já něco málo přes 3hod...noo moc jsem nezvolnil. V takovém tempu budu ještě za světla v Modřanech:)) Pozitivní věc - dorazil jsem Lukáše, takže pokračujeme v družném hovoru spolu dál a jde nám to...Tohle setkání bylo pro mě a závod asi dost zásadní, jak tak uvažuju. Střídali jsme se v tahání, dost jsme i chodili, hlídali tempo, kecali - prostě nám to ubíhalo jakoby nic a přitom jsme solidně ukusovali z krajíce P100. Bohužel se jedna chybka vloudila, přehlédli jsme kontrolu a museli se pro ni asi 2km vracet...takže jsme přišli o nějakých 20 míst, ale zase jsme potkali Honzu Blažka, takže vlastně výhra:) Dál jsme běželi už ve třech a zase nám to pěkně upalovalo....Proběhl první RedBull a Ibuprofen (ty vazy v koleni jsou pěkná svi....), nějaký ten chleba, gelík, Fidorka, palačinka...prostě hody hody doprovody:) A jak jsme měli super našlápnuto, za chvíli jsme už dobíhali do pivovaru ve Všeradicích, kde byla na 62km další čipovka, ale hlavně Kuba řečený support týpek:). Vybalil z auta domluvený proviant a oblečení a hned bylo veseleji! Prohodili jsem pár vřelých slov, snědli polévku a už jsme se opět ve třech pakovali pryč, abychom se moc nerozseděli....

 

Ještě pořád za tmy jsme vyrazili dál vstříct Královu Dvoru, kde měla být na 82km další kontrola, ale hlavně taky polévka:). Pořád ještě za relativní pohody jsme se dostali pod lom Kobyla, Koněpruské jeskyně, Axamitovou Bránu a jiné zajímavosti, ale je pravda, že jak vyšlo světlo, tak se malinko únava začala projevovat, takže jsme už moc nemluvili a spíš se každý soustředil sám na sebe. Honza prohlásil, že na něj jde spánek, takže bylo jasné, že půjdeme s Lukášem asi brzo sami. No a tam to poprvé dostalo mě. Prostě mi došlo. Jeden okamžik tahám jak kůň a za chvíli jdou na mě mdloby. Musel jsem si až zastavit, abych to ustál. No co s tím? Začal jsem tedy do sebe prát energii, abych to dokopal na kontrolu, která měla být už někde za rohem. Čokoláda, RedBull, rohlík, palačinka...za chůze jsem se docela spravil a dokráčel na 82km do sportovní haly na další živou kontrolu. Tak jsem do sebe poslal ještě polévku, Birella, slané oříšky a chleba...je vám asi jasné co muselo přijít:) No taky že to přišlo! S Lukášem jsme vyrazili dál za úžasných 12hod na trati (pořád vážně hodně rychle) a hned jsme se rozehřáli stoupáním na vrchol Děd. Tak mě to skolilo poprvé....Futrování si vybralo první daň a já jsem v lese potupně seděl ve dřepu a řeknu vám, že bych se mohl směle měřit s lecjakou kravkou na pastvě...myslím tím výsledkem:) Ještě jsem Lukáše dohnal, ale jak jsme začali běžet, tak mě začal brát žaludek znova a věděl jsem, že je zle...Ještě jako na potvoru jsem zjistil, že jsem musel někde vyklepat svoje emergency prášky na žaludek, takže mi nebylo pomoci. Poslal jsem tedy Lukáše napřed, protože byl rozjetej a já ho jenom zdržoval a já jsem si zařadil úsporný režim a soustředil se na to dát se do kupy, abych mohl pokračovat dál...Trvalo mi asi hodinu, než jsem se mohl zase rozeběhnout, ale byl jsem rád, že jsem z nejhoršího venku.

Až před Svatým Jánem jsem chytil Honzy Suchomela a Kristýny, tak alespoň výstup na vyhlídku na skále mi trochu zpestřili a nemusel jsem se tam škrábat sám. Dolů to ale rozkulili jak kdyby nebylo zítra, tak jsem měl co dělat, abych je uvisel. Takhle to pokračovalo asi ještě 5km, než jsem musel uznat, že na ně nemám a pustil jsem se. Takže posledních 5km na Karlštejn jsem šel sám a docela jsem se už těšil až bude hospoda a já uvidím Kubu a Janču (která mezitím skončila), naberu energii a vyměním ponožky:)
Jak jsem řekl, tak jsem udělal, nabral jsem sil a hurá do akce! Jelikož jsem cítil další noc na krku, hned jsem se spojil s Markem Jurkou a docela jsme se těšili, že nějakých těch 40km dáme za slušný čas. Byli jsme běžecky podobní, povídali jsme, jenže....ani jeden z nás neměl GPS a tak jsme vinou únavy, nepozornosti a horšího značení šli z kufru do kufru....Dost nás zpomalovalo, jak jsme se museli vyptávat lidí, hledat, bloudit a dedukovat. A když už jsme kontrolu našli, rozeběhli se slušným tempem, přišlo to zase....Asi bychom tam byli ještě dnes, kdyby nás nedoběhl Anton, který byl sice o trochu pomalejší, ale zato měl kouzelnou krabičku, takže jsme ho levně využili a už jsme byli zase 3:)

To už jsme padali do obávaného údolí Nazareth, o kterém jdou zkazky...Divoké údolí s říčkou, bujnou vegetací, popadanými stromy a špatným značením - lahůdka na 120km:) Ale musím uznat, že jsem si to představoval ještě hůř, takže jsem byl docela překvapený, že už jsme venku....Ale to stoupání na Cukrák - jaký to výplod chorého šílence! Strmá stráň hlíny posypaná listím a starej se hochu, konce nevida...Ale nohy mi šli dobře a jelikož jsem měl jako jediný hůlky, klukům jsem nechtíc utekl a do Jíloviště jsem sbíhal sám a nabitý energií a pozitivnem, jak ještě pořád můžu.

V hasičárně jsem zhltnul polévku a i když kluci dorazili, já jsem vystřelil jak dráha, jako že udělám výsledek, je to přece "už jen" 15km do cíle! To dám za 2hod a bude klid...hmmmm jasně:)Dala se do mě zima, zase jsem bloudil, už mi to ani neběželo a tak jsem se jenom modlil, ať už přijde Zbraslav a poslední kilometry na trati. Tady mi už došlo a já jsem se definitivně ploužil. Ještě že mě kluci dotáhli (ani nevíte jak rád jsem vás viděl), znovu jsem se zahákl za Antona a jeho GPS a už se nechal jen vést....

Hálkův pomník a poslední výšlap na Šanci! Tam už jsem se začal smát, jaká zas prasárna to byla...kopec némlich to samé jako na Cukrák, tentokrát značený ještě halucinogeníma bílýma šipkama, které se mi za chvíli měly stát osudnými...Doslova jsme vylezli na Šanci a s nadějí, že teď už to bude jen z kopce dolů jsme vyběhli dál....Nepamatuju si, že bych někdy na trati prožíval takovou beznaděj, naštvání, apatii a nechuť jako v tomto úseku. Připadal jsem si jako laboratorní myška, která běhá v bludišti sem a tam a stejně nenajde východ. Bílé šipky, namalované snad na každém pátém stromě nás vedli doleva, doprav, zpátky, nahoru, dolů, doleva, doprava....Prostě hnus, děs, běs! V tomhletom oseru jsme strávili nakonec něco přes hodinu a já jsem nakonec už jen apaticky šel a modlil se ať už to přestane, jinak tu snad rozmlátím hůlky! Anton, i když nás hecoval, viděl že jsme dost v kreku, tak poodběhl a už jsme ho neviděli...

Ale každé trápení má svůj konec a tak i my se dostali z lesa a vida žlutou značku, která nás měla dovést do Modřan, vystřelili jsme po ní jak chrti - hlavně už ne bílé šipky!!! Eeeeeee chyba...žlutá značka může jít i na druhou stranu že:))) Poslední, finální obr kufr jsme si nechali až na konec, protože co je lepšího po 27hod než trocha bloudění kolem letiště úúúúúúplně v prd...mezi poli že:)) No i z toho jsme se dostali a nakonec tedy za lehce přes 28hod dopajdali do Modřan do školy, kde nás uvítal Olaf s diplomem a pogratulováním, celá liberecká letka s úsměvy na tváři, horká sprcha a vidina spánku...

 

Dokázal jsem to! Můj naprostý distanční i časový rekord na jeden zátah, emoce  a pozitivní energie ze mě sálala a i když jsem byl k smrti unavený, dával jsem to celkem dobře a anii ne za hodinku jsme už mohli vyjet směr Liberec.....

 

DÍKY:

Asi nejdříve Olafovi a jeho týmu, jakou krásnou šílenost pro nás nachystali....Lukášovi za super tempomat:), Honzovi Blažkovi za doplnění týmu do 80km, Honzovi Suchomelovi za super tipy na další stovky nejen doma, ale i v zahraničí, Markovi za dobrou společnost na posledních 40km a Antonovi, že nás vytáhl s navigací z nejhoršího:) Ale v neposlední řadě Kubovi (a od Karlštejna i Janče), který udělal parádní support a jeho přítomnost byla živou vodou... A vůbec celé naší liberecké partě, jak jsme si to užili! Zase někdy někde! Tentokrát už s GPS:)))

 

 

malá úvaha na závěr:

Člověk má někdy pochyby. Já je měl zatím snad na každém závodě. Tady ne. Ani na chvíli mě za celých 145km nenapadlo, že bych nedokončil. Prostě jsem jenom věděl, že budu bojovat, že to dojdu, že to půjde, že to dám...možná i proto jsem se až na nějakých 130km cítil dost při síle, do kopců jsem parádně tahal, rovinky a seběhy skoro všechny běhal.

Jak je to možné? Zas tak natrénované nemám. Takovouhle štreku jsem nikdy předtím nešel (do té doby jsem překročil stovku jen na jarním DC)....

Je ta hlava tak zásadní, že prostě řekne tělu - "hele to v pohodě dáš a koukej makat" a ono ho poslechne? Je to opravdu jenom v hlavě? A jestli ano, jak ji nastavit a potrénovat tak, abych se na ni mohl spolehnout v takto těžkých dnech a chvílích? Jak to, že jsem 2 dny po takovémhle smrťáku a vlastně mě nic nebolí, nepajdám, jen jsem unavený....Je to pro mě strašně zajímavé téma a myslím, že jsem teprve na začátku pátrání po poznání této "problematiky"...

 

 

WEB + DETAILY:

http://www.dalkovepochody.cz/ps.htm

http://2013.tonerman.cz/k00.html - průběžné výsledky


FOTO:

Na této akci jsem prostě neměl čas ani energii fotit, musíte to pochopit:) Tak tady je alespoň něco málo, co jsem posbíral po netu:

http://pason.rajce.idnes.cz/Prazska_stovka_2013#IMG_9564.jpg

 

http://www.gripmastertrails.com/trailnews/nichts-fuer-wechselwarme-prag-ultratrail/

http://www.gripmastertrails.com/trailnews/prague-ultra-reloaded/

 

—————

Zpět


Kontakt

ultraHonza