MMT 100miles aneb pohádka o tom "Jak šel hloupý Honza do světa"

Tento report bude trochu jiny. Dal jsem konecne na nalehani svych nejmaldsich ctenaru (mezi 2-7 roky), abych napsal taky nejakou tu pohadku...a tak tedy cinim.

Takze se deti pekne usadte, i ty Pepicku v prvni rade, i ty Anicko tam vzadu...a poslechnete si pohadku o tom, "Jak sel hloupy Honza do sveta."

 
KAPITOLA 1 - Jak to vsechno zacalo...

Bylo nebylo, ale vlastne bylo.
Byl jednou jeden hloupy Honza. No, jsem to vlastne ja.  A jelikoz jsem si po roce a pul jakehosi behani usmyslel, ze uz me nejaka ta stovka nerozhodi, zacaly me svrbet prsty a nechal jsem se Samem Strakou nalakat na svoji prvni stomilovku. Pry "lehkou". S odstupem casu je treba podotknout, ze je to stejne absurdi prohlaseni jako "zralok vegetarian" - nic takoveho proste neexistuje:) A jelikoz se to z gauce tak pohodlne rezervuje, bylo vyreseno uz na jare. Verny druh ve zbrani Michal se nechal taky ukecat a tak jsme se mohli  tesit na urcite netradicni zazitky na zaver ultrasezony.

 

KAPITOLA 2 - Cesta do slunne Italie

A tak sel cas. Z jara bylo leto a najednou tu byl rijen. Z pohodoveho pocitu se stavala lehka nervozita a tak jsem zacal premyslet, jak takovahle taskarice asi muze dopadnout. Nastesti se delo spoustu zajimaveho v mem zivote, takze na nejakou velkou nervozitu nebyl cas. A aby cesta do Italie lepe utikala, pridal se k nam do auta* Kuba Ridel, znamy to ultrabezec, sinolog, pic piva a bezchybny sauner.

Ve ctvrtek rano vyrazi nase trojice z Prahy vstric slunne Italii a jak jsme tak vesele klabosili, cesta nam krasne utekla a v podvecer jsme uz byli ve Vivaru a hledali si misto, kde slozime hlavu. Zatimco Kuba vzal zapovdek kempu v Galiendo dei Magredi, ja s Michalem jsme si nasli utulny, klidny, skoro az romanticky placek…u hrbitova:) Alespon budemem mit klid zejo a jal jsem se rozkladat kempingove naradi, aby unaveni cestovatele dali neco tepleho do zaludku, probrali lehce taktiku nad poharem Cuba Libre a nasali tak pohodovou atmosferu ospale, klidne italske vesnicky. Jeste jsme stacili pozdravit pocetnou ceskou vypravu krajanku a pak uz zaveleli do spacaku, protoze nas, jak jsme tusili, zitra cekal perny den.

 

KAPITOLA 3 - Jeden zevl, druhy zevl, treti...

A bylo rano. Krasne slunecne rano. Vylezali jsme line ze spacaku a protahovali sva ztuhla tela. Dobra snidane, horky caj, tepla sprcha, mala prochazka, zase maly spanek, par kapitolek v knize, nohy nahoru - tot program na cele dopoledne. Krasne to zevlovani! Predstava několikahodinového behu se zdala jaksi nerealna...

Nastesti tu byl pevny program a tak jsme se po 13hod zaregistrovali u poradatelu, dostali všechny instrukce o zavode, dostali 3 pytle, které si mohli naplnit svymi vecmi a poslat na velke BASE VITA (obcerstvovaci stanice na 38km, 80km, 123km) a konecne jsme si sedli nad mapkou trati, abychom si rekli, jak by to vlastne mohlo dalších cca 30hod vypadat.

Cas se ale nejak zahadne zrychlil a uz tu byla 16hod a cas se oblekat do bezeckeho, poladit poslední detaily a jde se na věc. Ještě poslední breefing od poradatelu, na co by si mel bezec dat na trati pozor. Bohužel byl v italstine a anglicky preklad znel asi takto - "tady pozor, je to narocnejsi...ale vlastne ne zas tak moc....a tady taky pozor, je to z kopce, ale vlastne to bude dobry..." a tak dále. Tak všichni dekuji za tipy, dobre rady se vždy hodi zejo:) Nato se vydal cely spalir bezcu krasnou prochazkou na start do „centra“ Vivara, kde uz bylo vse ready.

Jediny Kuba neresi start a schani se po pivu. Nakonec dostal nejake minipivo za skoro 2Eura, tak marne resi, jestli sehnat jeste jedno, nebo co jako a hudruje "ze teda vubec nevi, jak ten zavod dopadne..." (nakonec skoncil druhy, tak si asi lze dobre predstavit, co by se stalo, kdyby mu Italka natocila poctivy pullitr!:) Poslední fotky, usmevy na všechny strany, rychla zastavka na mistni TOIce a….

 

KAPITOLA 4 - Kdyz se dari, tak se dari

Tre, due, uno - ARRIVA!!! ANDIAMO!!!
A uz to jede, uz to svisti, uz se prasi za kocarem!

Za huronskeho potlesku okolnich lidi se tlupa odhodlane vypadajicich bezcu vydava na cestu. Citim opet to krasne mravenceni po celem tele, tu smesici nejistoty, adrenalinu, nadseni, respektu a okolni energie, ktera ze vsech sala na 100 honu.

A zase se bezi tempo jak na nejake desitce ve Stromovce. "Tak takhle to tedy nepujde kamarade, to bychom nekde brzo chcipli.", procedim mezi zuby a Michal jen souhlasne pokyvuje hlavou. I tak bezime docela na cele, az to zacina byt podezrele. Bezi se vyschlym recistem reky, hory tvori krasne panorama na obzoru, slunko pomalu zapada - proste idilka vecerniho vyklusu jak ma vypadat.

Ale pak se nekdo, mozna osud nebo mozna zla carodejka Magredi rozhodla, ze je na case nam tu romantiku trochu spestrit. A tim zacalo nase male/velke dobrodruzstvi....

Za chvilku zahlasil Michal, ze ma nejak podezrele mokra zada, jestli mu nahodou netece neco z batohu. A taky ze jo. Pravdepodobne mu nekde protekal camel bag a cim dele jsme bezeli, tim vic mu vody stekalo po zadech. Kazdou chvili jsme staveli a kdyz uz nekoukal Michal do batohu, odskakoval jsem ja zase curat do krovicek (asi kvalitni hydratace před zavodem nebo co) - docela nezabavna forma indianskeho behu. Cestou na 1.obcerstvovacku (11km) nas proto predbehlo tak 30lidi, aniz by se museli nejak snazit. "Takhle to dal nejde", rekli jsme si jednohlasne, "takhle bychom se za chvili propracovali az na konec, musime s tim neco udelat!"

Michal proto obetuje svuj camel bag, vyhodi ho a nahrazuje malymi lahvickami, ktere jsou nastesti k dispozici na obcerstvovaci stanici. Snad to takhle pujde.

Kdyz se vyresil jeden problem, hned nastal problem dalsi. Hloupy Honza (ja) si vychytrale vzal stare ponozky a ty mu delaly v botach peknou paseku, tlacily, skrabaly a vubec, byly pekne nepohodlne. Tu jsem dostal jeden ze svych genialnich napadu - "pobezim naboso, tim to vyresim, huraaa!", zaradoval jsem se  a hned sly ponozky dolu. Bylo to prave za 2.obcerstvovackou (22km) a do 1.BASE VITA zbyvalo nejakych 15km, to pujde.

Deti, pokud by vam nekdo radil, abyste behali v botkach naboso, neposlouchejte ho! Bose nohy se zacnou hodne potit, skrabe je ledacos, klouzou v bote a vubec, je to jenom pro zlost.

Reakce na sebe nenechala dlouho cekat a tak jsem si za dalsich 5km lepil 1.puchyr:( A aby toho jeste nebylo malo, nedavame pozor a davame svuj prvni italsky kufr pri sebehu nad krasnou prehradou. To je proto, ze se keca a nekouka! Vzdyt prece ti vepředu vedi kam se bezi ne? Staci jen sledovat celovky. Hmmmm, chyba. Nastesti nas to stalo jen asi 15min...ale zase jsem se octli za skupinkou, kterou jiz dvakrát v kopci pracne predbihali. Tak zas znovu do práce...totiž do kopce. Stoupani na hreben je sice krasne, ale je tu další problém, Michalovi problikava celovka. Tak zase zastávka, Michal meni baterky, zase nas predbiha stejna skupinka, zase jsme za nima...

"Tento způsob leta zda se mi poněkud nestastnym", řekl by asi klasik. Ale zadny klasik mezi nami není a tak je to spis opruz. Porad předbíhat ty same lidi, porad dohánět hloupe ztraty, to není nic příjemného a zabavneho.

Když uz se zda, ze se karta obraci, je tu zarez c. 4! Po vystoupani na hreben je uz skoro na dohled první BASE VITA s vidinou teple polevky, trocha posezeni a hlavne cistych a suchych veci! A jelikož se puchyr stále hlasil o sva prava, rozhodl jsem se s nim na BASE VITA v Piancavallo razne skoncovat.

Saham do zadni kapsicky, kde mam rezervni naplasti. Ale kapsicka je otevrena a prazdna. Ze ja blbec jsem si ji v te „rychlosti“ zapomnel zapnout? A ze ja ještě vetsi blbec jsem si strcil tech 40Euro, které jsem si vzal pro strycka prihodu, do sacku s naplastma? „KURNIKPRACE!!!“ nadávám si hlasite, jsem to ale osel! (popravde jsem kricel kur**, ale je to pohadka, tak jiste chapete malou korekturu:) Tohle me uplne vzalo vitr z plachet. Jsem najednou bez nalady, prdim na beh, posilam Michala napred a jsem zvadly jak lopuch. Takovyhle blbiny mi vzdycky tak snadno zhorsi naladu, hnus fijalovej. Predbihaji me tedy další bezci, snazim se je zastavit a poptat se na balicek s penezi, ale nikdo nic nevi nebo nerozumi. Jsem vazne bez nalady a tahnu se jak smrad. Nakonec se tedy rozebíhám, uz abych byl na BASE VITA, sednul si a asi se na vsechno vyprdl.

Tak jsem tady, Piancavallo (38km). Parta nadšených lidi fandi a povzbuzuji před chatou, je to super a jsou slyset z dalky, takze se clovek neztrati. Me ale do zpevu moc není, tak projdu kolem jak sladkokysela okurka, ale i tak diky ragazzi! Uvnitr chatky je uz vesela mela, zavodnici se prevlikaji, jedi, taktizuji. Potkavam zase Michala, který uz je skoro ready jit a pta se, jak jsem na tom. „Hele bez beze me, ja musim poresit s poradatelema nejak ty peníze. A pokud te dobehnu, tak te dobehnu, uvidime.“ Michal tedy vyrazi do noci sam a ja travim neuveritelnych 45min tim, ze se ptam všech, jestli nahodou něco nevideli, snazim se domluvit s poradateli aby tu informaci poslali dal a tak podobne zabavne travim cas ve vytopene chatce. Vsichni jsou moc mili a snazi se mi pomoct, ale talosi nejak nevladnou angličtinou, takze je to docela pantomima s nejasnym koncem. Hergot, to je situace!

 
KAPITOLA 5 - Zpatky ve hre

„Tak konec tragedie, prdim na peníze, prdim na puchyre, tohle me teda neodstane!“ Konecne jsem se rozhoupal a byl odhodlany vyrazit dal, tohle nikam nevede. Dohltnu trochu polevky a pryc, nez si to rozmyslim a dam hloupe DNF.

Pomalu se tedy rozehrivam během z Piancavella a zpatky do lesů. Teren se prijemne vlni a me to najednou jde. Bezi to skoro samo a kosim jednoho ultrace za druhym. Samozrejme, ze to jsou ti sami bezci, které jsem dneska uz předbíhal několikrát, ale tentokrat mi to moc nevadi. Citim se dobře, hlava je zas jasna a rozhodnuti vyprdnou se na „nejake peníze“ je osvobozující! Naplast jsem taky dostal, prezul jsem ponozky, ted uz se to musí zlomit k lepsimu! Sice jsem za 6 a pul hodiny chtel byt poněkud dále nez na 38km, ale zase jsem vazne nepocital s takovými komplikacemi.

Na další obcerstvovacku ale dobíhám v diametrálně lepsi nalade a to ze me ceka na další point „jen“ 7km a nějakých 900m dolu, je uplne super. To tam budu tak za 45min. Hmmmm chyba.

Max Bello (hlavni organizartor) chodil asi do skoly k Olafovi, takze to proste poslal kolmo lesem dolu, zadny sra** s bilou pani! Cvicne jsem hnedka hodil dvojitou krysu, když mi ujely nohy v listi...aha, takze tohle bude zajímávej descent asi. A taky byl. Když jsem se dostal po hodine a pul dolu, byl jsem zpoceny jak mys a moje stehna se me ptala, co to jako mělo znamenala a ze jako takhle dal ne kamarade. Davam na obcerstvovacce něco slaného a teply caj a rychle pryc, nez si to rozmyslim.

Jdu porad sam, ale jde se mi dobře…jen kdyby se nehlasil o sva prava muj stary hnedy kamarad Mr. Henkey. Tak jo, musim do krovicka, s sebou te do kopce nepotahnu kamarade! Bohuzel me zacila lehce zlobit žaludek a za další hodinu musim znova. A reknu vam, pohled pro fajnšmekry to nebyl. Při sebehu do Maniaga se vtirnu ke dvema Italum a jelikož jsem asi 4 hodiny s nikym nemluvil navazuju lehkou italsko-anglickou konverzaci. Kluci jsou sympataci a tak me vytahnou z male letargie a cesta docela dobře ubiha. Na obcerstvovacce letmo mrknu na mapku, co me ceka dal…a hle, docela kopec. Docela slusnej. Na 5km asi 950m vertikálně! Hergot, s tim jsem nejak nepocital, kde se tu jako vzal?

Ale to nebude tak hrozny zejo, jdeme na to. Utikam klukum italskejm a hura nahoru. Trochu me prekvapilo, ze musim jit vetsinou po spickach, abych vyrovnal sklon kopce, ale to musí brzo skocit. Hmmmm chyba. Nejenze se kopec porad rval nahoru, ale pan Henkey tu byl zas a ze prej se jde podivat, co tu vlastne delam. Potupne opet drepim ve krovi, tentokrat je žaludek uplne prazdny a na me jde slabo. Poprve za moji „ultrakarieru“ visim na hůlkách a lehce usinam v kopci. Hergot, at uz je svetlo, jinak tady normalne zalehnu do pangejtu a dam slofika. Ale nez jsem to udelal, potkal jsem dvojicku, která se prave z onoho pangejtu zvedala a ze pry dali 10min spanku a ze to pomohlo! Nastesti jsou to veseli Italove, takze kecame, nadavame, hekame, hlavne ze se nam nechce spat!

Byli jsme tak zabredeni do hovoru, ze zjistujeme, ze jsme asi zase mimo cestu, tudy to rozhodne nevede! Sakra kufr a ještě vertikální, jen do me! Ital kleje jak Bulhar, ale me to paradoxne pomaha a tak když najdem spravnou cestu, slapnu do toho a trham se. Ale to uz je sladky vrchol a svitani! Bud pozdraveno slunce! Dej mi trochu sily please! Do toho mi ještě pise Michal, ze je nějakých 500 vyskovych metru pode mnou, takze bych ho mel brzo sebehnout. No super, KVETY zase spolu! Za 10min ho mam.

Hmmmm chyba. Další olafovina lesem dolu, tentokrat musim i zastavovat a vyklepat nohy, protože me pali stehna jak das a kolena s kotnikama si to taky neuzivaji. Sebeh se tahne jak smrad, ja toho Michala snad nikdy nedozenu…

 
KAPITOLA 6 - Opet spolu

Ale jak zpiva Helenka Vondrackova: „Kazda trampota ma svou mez…“, nakonec se preci jenom do Poffabra(80km) na druhou BASE VITA dostanu a vesele se zdravim s Michalem a Milanem Misakem, který se tam taky vyskytl. Kluci uz na me cekaji, takze zadne mrhani casem – převléct, nabalit proviant, vdechnout testoviny, pivko a jdeme dal! Vytahuju svoji tropiko cepku, slunecni bryle ala Krupicka a odbihame z 80km za 14:30. Milan bezi chvili s nami, ale pak mu utikame a bezime s Michalem spolu.

Ale něco je jinak, něco není v poradku. Nase chemie moc nefunguje, nemluvi se, nedavaji se vtipy. Ac byl krasny slunecny den, bourka byla na obzoru….


KAPITOLA 7 - Letni bourka

Tady lehce odbočím a prerusim na chvili pribeh. Tak jako kdyz je nekdy v lete dusno na padnuti, vzduch je tezky, neda se dychat a je takova divna energie ve vzduchu, vite ze něco prijde. Pak se zčistajasna zatahne, zacne hrmit, litaji blesky a lije jak z okapu. Je to prudke, rychle a...vlastne pozitivni. Pak je totiž tak krasne cerstvo, lepe se dycha a vse je tak nejak svezi...
Nekdy je proste potreba...
A to se stalo nam. Asi bylo na case procistit vzduch. Dulezite bylo, ze jsme odlozili sva ega a nasli cestu zpatky k sobe...


KAPITOLA 8 - Vertikalni KVETY

Bourka presla a uz jsme zase spolu a jdemejednotne, vesele, vstrict lepsim zitrkum…a Vertikalnimu Kilometru. Další z Maxovych (Olafovych) vychytavek, jak probrat zavodnika z letargie. Proste vertikální stoupani o 1150m nahoru a to same dolu. Jo a zapomnel jsem rict, ze to vse na 6km.

Nafasujeme poslední dobroty na obcerstvovacce pod horou (vychytrale tam ale nemeli nic slaného, jen sama čokoláda a sladky srajdy) a jdeme na to. Musim uznat, ze jsem z celeho vystupu mel respekt. A jak se ukazalo, hora si ho zaslouzila. Ja snad NIKDY tak pomalu do kopce nesel! Bylo to na spicky, motor netahl, moral slabej, teplo a vidina vrcholu nikde. Michal byl tentokrat taky v kreku, takze jsme se tam tahli jak duchodce astmatik tempem tak 1km/hod. No tak takhle tak vazne nikdy nedojdem, s tim se musí něco udelat. Navrhuju ze kazdej potaha 100 vyskovych metru, druhej ho nejak uvisi a pak to otocime. Myslim ze tato myslenka nas zachranila, protože jsme nasadili docela dobre tempo a sli jsme co to da. A jelikož jsme vedeli, ze vrchol vlastne není zadnej vrchol, ale jen sedlo, tak nas ani nerozhodilo dalších 300 vyskovych metru na skutecny vrchol.

Co jsme ale necekali bylo umisteni další obcerstvovacky. Ze spolehlivých pramenu (Honza B.) jsem mel slibene obcerstveni hned za vrcholem, ale chatka porad nikde. Na mel sel hladak, unava se stupnovala a pro moral by se nejaka ta obcerstvovacka hodila. Musim priznat ze další 4km byl krasny trek po hrebenu, ale uzivejte si ho, když vidite před ocima pivko a salamky a oni nikde. Docela jsme přitlačili na pilu a mazali co jsme mohli. Nakonec teda dobihame na Casera Valine (103km), asi nejutulnejsi obcerstvovacku na trase. Horska chata v sedle, uvnitř horela kamna, plny stul jidla, prijemni horalove a krom dvou dalších italských zavodniku jen my. Pripadal jsem si jak ten hladovej pes v pohadce O pejskovi a kočičce, jak varili dort. Vajicka, chleba, banan, salam, parek, hroznove vino, caj, pivo, kolac – uuuuaaaahhhh vsechno snim!:) Je mi je tak dobře. Pujdeme vůbec dal?

Nastesti Michal nezna slitovani a vyhani nas na vzduch a rychle pryc. Dlouhy sebeh lesem, ještě jedna obcerstvovacka na hrazi monstrózní prehrady (114km) a uz se vidime na poslední BASE VITA v Tramonti (123km). To je ale ještě dlouhých 9km, takze klidek. Tohle byla nádherná část trasy, traverz vysekany ve skale nad rekou, vyhledy na průzračnou vodu, jen skocit, jen skocit. „Nezastavujeme, mame zpozdeni“, prohlásil by klasik a tak valime dal. „No a pak uz to je jen 25km do cile Michale, hele to je pohoda, to dame a ještě to stihnem snad i do 30ti hodin!“ Zde asi udelali soudruzi chybu, protože 158-123 rozhodne není 25! Proste jsem celou dobu zil v domnence, ze je to jen 25km do cile a to musime za 5hod dat, i kdybychom sli.

Takhle to vychází 35km, pomalu se smraka a ja mam naladu na bodu nula! Jestli jsem nekdy během zavodu zapochyboval jestli to dame, tak tady. Zacinam byt apaticky, pali me zaha, nemam energii a predstava ještě 6ti rychlých hodin v terenu a tme mi vazne nechutna. Diky Michale ze jsi me rozchodil, ja bych si tam snad sedl. Vdechl jsem gel, zajedl bananem, tohle musim rozhýbat sakra!

Docela to pomohlo a ani ne za dlouho sbihame dlouhym asfaltovym sebehem na poslední BASE VITA v Tramonti (123km). Ceka nas rutina prevlekani, najedeni, umyti, ale tentokrat v peknem kvapiku, protože chceme byt venku co nejdříve. Obsluhuje nas s milym umevem Ivan Cudin, ultracka megahvězda a trojnásobný vitez Spartatlonu (kdo nevi co to je, tak si dejte lepaka…anebo si to vyGooglujte:). Super pocit, ze rmachr jako Ivan je tu jako dobrovolnik a mile nas obsluhuje a pomaha – nam troskam dalkoplazum.

 

KAPITOLA 9 - Nastup krutovlady

Vybihame tedy ze 123km v case 24:30 na nejakem 20.miste. Tak to by bylo. Co ted s tim. Zkusime to napalit a dat to pod 30 hodin? Da se to v nasem stavu vůbec udelat? Tak pojdme k další obcerstvovacce a uvidi se.

Michal bere do ruky hul krutovlády a veli do kopce. Poslední fesak na trase, tak at je za nama. Za nim uz to bude jenom z kopce. Hned jak jsme vlezli do lesa, tak se setmelo a my museli zapnout celovky. Druha noc, here we come! Na stesti/nestesti je to kopec skoro celou cestu po asfaltce, takze uz se nemusi davat takovy pozor a muzeme to drtit na Bulhara nahoru. Kopec se docela tahne, ale přiložili jsme pod kotel a takze vse krom kopce uz bezime. No jestli tohle vydrzime az do cile, tak jsme vazne asi dobry:)

Na obcerstvovacku v Borgo del Bianco (136km) přiletíme v dobrem rausi, vlitnem do chatky, popadnem jidlo, colu, grazie tutti a bic a pryc! Chudak Ital, ketereho jsme naháněli od 100km jen polknul chleba se salamem a nez se stacil vzpamatovat, dva chrti s nepritomnym vyrazem ve tvari uz byli pryc:) Spolkli jsme ho tam jak Kukiho na Krakonosovce, chudaka:)

 

KAPITOLA 10 - Psychadelicky trenink moralu

A ted u vazne zaciname pocitat. Mame před sebou 22km, casu asi 3,5hod, bude to prevazne z kopce nebo po rovine, sakra to musime urvat! Ze budeme propocitavat a hlidat tempo jak na desitce v Pardubicich, to vse po 140km behu, to by me teda nenapadlo! Ale urcity rad je třeba, zvlaste když mozek je uz na dovolene a nohy jakoby se ptaly, jestli si z nich jako nedelam prd**:)

Mastime to v sebehu dolu, ale musí se stále davat pozor  a koukat pod nohy, protože lehke to rozhodne není. Celou cestu nas doprovazeni ruzne velke kameny, oblazky a nerovnosti, takze jsem docela rad, ze jsem svého casu solidne tancoval Lambadu:)

Vedeli jsme, ze poslednich cca 18km pobezime vyschlym recistem az do cile. Ze to bude opruz. Ze to bude na moral. A ze to bude nekonecny. Ale tohle predcilo všechny me predstavy. Debilni, narocny, vtipny, psychedelicky, nemorální atd. – to vsechno charakterizovalo typ trati. Pripadal jsem si jak blbec na bezicim pase nekde v posilovne, před kterého dali jednu nezazivnou tapetu, zhasli a vysypali mu pod nohy kameni, prach a pisek…a uzij si to srabe!

Ted teprve zacina ten spravny test moralky. Chvili nadavame, chvili vtipkujem, chvili mlcime, ale co je nejdulezitejsi, skoro porad bezime a to tempem tak 5:30 – 6:00/km. Kde se to v nas bere, vazne nevim. Je to takovy autopilot, takze mam okamžiky, kdy se jakoby nudim, rozhlizim se po kraji, skoro nedýchám a jakoby koukam zvrchu na naší dvojku, jak jim to krasne bezi…zvlastni stav.

Na poslední obcerstvovacku v Colle (146km) dobihame za cca 28:30 od startu a je nam jasne, ze pokud se nestane něco hrozneho, do pulnoci a do vysnene mety 30ti hodin budeme zpatky ve Vivaru. Davam poslední pivko, pokecam chvili s bajecnyma dobrovolnikama a jdeme na poslednich 8km do cile.

Uz to jde opravdu ztuha a tak i chvili chodime, ale porad drzime nadstandartni tempo. Reciste nemá konce a když uz si myslime, ze z nej jdeme pryc, trasa se zase staci zpatky a nechce nas pustit. Jedine pozitivum je, ze jsme ještě stacili predbehnout dva zombiky/zavodniky, kterym uz uplne doslo a tim jak jsme je ve dvojici přeletěli, jsme jim asi moc sil nepridali! Ale jak říká spanelsky guru Honza B.: „Když vidis zombika, zeptej se ho jak je na tom, odkyvej jeho krizi, poprej mu s úsměvem lehkonohe lane hodne stesti a seber mu i to poslední co mu zbylo…hned se clovek citi lepe!“:)

 

KAPITOLA 11 - Sladky sladky cíl

A ikdyz Helenka Vondackova zpiva něco o trampotách a ze to nekdy skonci, nevim jetli nekdy byla v recisti před Vivarem. Asi ne. Uz uz uz bychom chteli videt alespoň nejake budovy a ne jen debilni kameny a rovnou prasnou cestu před nama! Ze by konecne vesnice? Ano! Ale jina nez Vivaro! Sakra, to je teprve Basaldella, to mame ještě nejake 2km do cile! Uz si muzeme dovolit i chvili jit, protože to vypada dobře. Stihame to. Michal ulevuje pritahovaci na prave noze, který ho trapil snad celou trasu a uz uz se vidime v cili.

Nakonec se to tedy povedlo. V case 29hod:35min vbihame za jasotu na delenem 16.miste a nastoupanych 7000m+ cilem MMT 100miles!!! Emoce, emoce, emoce…a taky strasna unava a radost, ze uz se nemusi nikam bezet – to mi srotuje v hlave! Dostavame hned zaslouzenou finisherskou vesticku, par fot do archivu a uz posezeni, jidlo, teplo, klid…aaaach sladke to okamžiky!

Volame pritelkynim, domu, kamarádům, dekujeme za podporu, bez které by to snad ani neslo, ja klábosím s kymkoliv, jen ze se be dostat dojmy a zážitky! Dozvidame se ze Kuba R. udelal druhé místo, no tak to je uzasne! Ja mu sice rikal, at kouka mazat, aby se vyspal, ze zpatky bude ridit, ale zas tak vazne bych to priste nebral:)

Uz jenom pivicko, horka sprcha, par hodin psychadelickeho spanku, snidane, vyhlaseni vysledku a…..ARRIVEDERCI sladka Italie. Bylo to krasne, ale bylo toho moc!:)

Tak zase nekdy priste….


 
KAPITOLA 12 - Co rici na zaver

Hodne věci bylo poprve. Prvnich 100mil. První velky závod v zahranici. Poprve jsme si mohli poslat nahradni věci na obcerstvovacky. Poprve jsem v prubehu zavodu menil boty. A jako se nezapomina na první pusu, na první auto, na první pivo, myslim, ze ani ja nezapomenu na první 100milovy závod. Uzili jsme si ho plnými dousky a nezbyva nez podekovat Maxovi a jeho tymu za paradni závod. Tolik pozitivnich a nadšených lidi po trati jsem uz dlouho nevidel.

Je potreba podekovat taky Sarince za moralni a informacni podporu, rodine, kamardum, kolegum, slunci, bohu a ja ještě nevim komu vsemu (tak nejak se to na Oscarech říká ne?:)

A taky mym botkam! HOKA Rapa Nui2 me nesly 123km narocnym terenem, aby pak predaly zezlo sve lehci sestre HOKA Clifton, která me donesla az do cile. To ze jsem vzal tyto boty byl velky krok k úspěchu. Naprosto bez problemu, otlaku a puchyru (když pominu moji blbost s bosym behanim) a to, ze me Michal musel po 120km na silnici krotit, abych nezrychloval, za to vdecim jenom jim! Takze diky!

Takze všechno dobře skončilo. Hloupy Honza na ceste svetem trochu zmoudrel a ikdyz nedostal princeznu nebo pulku kralovstvi (jak to tak v pohádkách chodi), prinesl si domu mozna i vic...pratelstvi, kupu pozitivni energie, poznani sama sebe, pokoru a jeste silnejsi lasku k horam a dobrym lidem. To všechno ve svém srdci...a taky sladkou pusu od Šárinky, coz se teda pocita!:)

KONEC