TransVulcania 2015 - nebo TRANZvulcania?

Slyšel jsem na tuhle akci jen samá superlativa.

Závod světového formátu, kde si může i takový hobík jako já stoupnout do jedné řady s naprostou světovou špičkou a podívat se směle do tváře i samotnému Kilianovi. ‎Toto je snad jediný sport moderní doby, kde to ještě jde. Alespoň myslím.

K tomu připočtěte nádherná videa kolující internetem, slibované teplíčko, fandící celý ostrov, skvělou afterparty, výhledy jak z katalogu a tak dále a tak dále.... A jede silná česká parta. Bylo jasno...

Jen abyste věděli, že tentokrát nevyrazili reprezentovat žádní "turisti"‎, tak jen namátkou:

Zuzka Urbanová -  Runnig Witch a vycházející hvězda reprezentace

Kristýna Skupieňová - triatletka a solidně nabitá mladá puška

Zdenda Kříž - stájový běžec The North Face‎, reprezentant, dvojnásobný vítěz Istria 100km, 12. na CCC, biker, profi sportovec

Jan Bartas -  The Chosen One - reprezentant, vítěz loňské Skyrunningové sezóny ČR a pod vedením Nerea Martinez nechutně se zlepšující mladý ultrarunner

Kuba Řídel‎ - vítěz P100, druhý na Magredi 100miles a asi nejzkušenější ultra harcovník mezi námi

Aleš Zavoral - vítěz Šluknovsko 110km, další zkušený stovkař, který nabral v posledních měsících nebývalou formu‎‎

Do toho se ještě připojili kluci z EPO týmu Tomáš Rybář (2.na B7) a Martin Strelka (vítěz HV)

‎

No a já‎...

Naše Rodina byla komplet.

Takže bylo jasné, že se tady rozhodně nebude jednat o nějaký pouťák, ale půjde se tvrdě pro body do SWS (světová skyrunningová série), aby se vidělo, že v ČR nejsme žádná ořezávátka.‎

Jan Bartas (dále jen JB - čti džej bí) nám předem rozeslal báječný e-mail s instrukcemi a radami co a jak‎ na La Palme. Jelikož tu byl už vloni, jelikož on prostě ví a jelikož je  The Chosen One, tak se jeho slova brala dost vážně. Ale jelikož já už ho tak trochu znám, tak jsem tušil, že ne vše bude tak, jak píše. No někde se řekněme úplně netrefil...

Zdenda nás posbíral po republice a v pohodičce dojedeme do Mnichova. Hopneme na letadlo na Madrid, kde se k nám přidává JB a jeho žínka a za dalších pár hodin jsme na La Palme, v resortu Los Canjacos‎. JB ho moudře vybral pro strategickou polohu hned u expa a registrace. Kdyby ho tedy letos neodsunuli do cílového městečka Los Llanos de Aridane. Škoda no. Nevadí. Hned jsme tu jako doma a razíme do hospody k "Němcovi". Španělský Němec, který provozuje místní restauračku nás za pár Euro hostí a servíruje nám dobroty kanársko-španělské provenience a točené pivíčko.‎ Pohoda jazz.

Na druhý den zajedeme hromadně na registraci nafasovat čísla a vše potřebné. Nevím jestli je to nějaké znamení, ale na mém startovním čísle je místo " JAN DUŠÁNEK", lehce pozměněné "JAN DU?ÁNEK". Ano jistě nevinný omyl španělské alfabetky. Nebo že by někdo věděl víc???

Je sobota, 2 hodiny ráno a zvoní budík. Jde se na to!

Zabalit nachystané věci a za tmy se vyplížit z apartmánu‎. Stačí jen dojít pár set metrů k přistaveným autobusům, kde se již hromadily zástupy natěšených běžců a hodný pan španělský řidič nás převezl na jižní cíp ostrova k majáku Fuencaliente, kde závod začínal. V Los Canjacos bylo krásně teplíčko, ale přeci jen jsem si vzal šustku do batůžku, protože JB varoval, že u majáku lehce fouká a prý bude zima.

Tak tentokrát měl tedy pravdu. Po hodině jízdy, kdy řidič lehce zamával s mým žaludkem, nás vyklopil nad majákem a my jsme vyšli do noci a...pěkného fičáku!‎ Vlny se rozbíjely o útes a foukalo jak na Widerlolzi. A jelikož jsme tu byli nešpanělsky o 2 hodiny dřív než měl být start, tak se samovolně utvořila jakási utečenecká kolonie za hradbami majáku a každý se choulil jak a s kým se dalo. Celou situaci ještě vtipně dotvářely 2 (ano opravdu dvě!) TOIky, což bylo vhledem k přítomnosti cca 25000 závodníků trošku málo. Pro nás oudoor živočichy spíše úsměvné než stresující. Ještě že jsme zde zakempili celá Rodina, takže jsme byli asi jediní, kteří se celou dobu smáli a dělali si ze všeho prdelky. Co taky v takovýhle situaci že?‎

Mrknu na hodinky a koukám - ‎45min do startu. Reprezentanti jsou v klidu, ty jdou do první lajny, ale my dělníci trailu si musíme svoje místo v koridoru vybojovat sami. Ale je 45 minut do startu, takže to bude v pohodě. Když se ale s Alešem a Kristýnkou blížíme ke startu málem mě omyje! Tam je snad už 1000lidi!!! No těpéro!!!‎ Na pražáka klestím cestu skrz našlapny koridor, musíme se dostat blizko, jak radil JB. Vybojuju nějakou osmou lajnu a jsem celkem spokojenej. Jak se pozdeji ukáže, jsme sakra daleko‎...

Plán byl jasný. Napálit start, protože po 400 metrech se cesta krutě zužuje a kdo tam nebude včas, bude stát ve špuntu.‎ Ale běžci se startovní branou hrnou takovou rychlostí, ze mě chvílema i nesou‎. Aleš i Kristýnka se mi okamžitě vzdalují a já jako správný hokejista jsem z naší trojky poslední a bojuju o svou pozici seč mi síly stačí. Bohužel stejný nápad mělo i 300 běžců kolem, takže jsme se dostali ke zúžení a had se zastavil. Špunt jak prase! Tohle jsem ještě nezažil. Jen pomalu se posouvám kupředu a velím ke klidu. Rozhodnutí zůstat na stezce a nepředbíhat namáhavě kolem mi vydrželo asi 400m. Pak sklopím oči a drtím to po kraji v ještě hlubším vulkanickém písku, jen abych nemusel stát na místě. Jistě dobré rozhodnutí. První chyba lávky.‎ Jde to asi jako na pláži na Mácháči, akorát se víc práší, občas dostanete loktem a za chvíli je člověk černej jak kominík. God bless hůlky!

Z nudy a nepozornosti ‎alespoň cvične probodu jednomu španělákovi kotník. Něco zaupí, ale není čas hrát si na gantlemany a tak řeknu jen sorry a mažu dal. Alespoň mi to přijde docela vtipná vložka v tomhle blbým špuntu, méně tak spanělákovi.

V rytmu funku (https://www.youtube.com/watch?v=N_z_I2Ureag) běžím až na občerstvovačku v Los Canarios (6km), snad mě to nebude stát moc sil. Ale jde to docela dobře, jen kdybych se ještě nepotil jako čuník, tak by to bylo celkem fajn. Na to že je 7 hod ráno a je nějakých 20st, tak hádám, že to asi přes den nebude žádná hitparáda. Lidi to tu hecujou jak na Tour de France, tady je venku snad celá vesnice! Tohle se nedá chodit a tak zdravím fanoušky a dělám, jako že si ten výběh po asfaltce užívám. V tempu vtrhnu do depa a chci se rychle svlažit a tak v domění, že je to voda, na sebe vyleju čirý Aquarius (místní sladká limonáda). Je to tak blbý, že se musím smát. Naštěstí je tu takový mumraj, že si toho nikdo nevšimne, takže jsem za blbce jen před sebou..a to já unesu. Ale nechci, aby se na mě lepili vosy, tak to spraví pár kalíšku vody a je to. Ještě doplnit láhve a hurá nahoru, na Las Deseadas, na vulkány, uraaaaaaa!!!

Od majáku se neustále stoupá a jelikož je prvních 20km porad do kopce s pozitivním převýšením skoro 2000m‎, nenechal na sebe první problém dlouho čekat. Záhy po opuštění depa se mi přihlásila zatvrdlá lýtka s tvrdou kritikou mojeho tempa, jako abych zpomalil‎, že den bude ještě dlouhý a že jako prrrr. OK, akceptuju, zpomaluju, dávám gel, tyčinku, vodu‎. To znám, to se spraví, jen nespěchat.

Abych jim trochu pomohl, měním rytmus hudby. Pojďme Jared Leto! (https://www.youtube.com/watch?v=9xgK-199tgY)

Není to žádná sláva, ale lýtka se za půl hodiny umoudří ‎ a docela to jde.Takže závodní krizi mám za sebou a teď už to bude jen veselé. Hmmm trochu omyl.

Makám v sopečném popelu co to dá, ale styl "krok - půlkrok vzad - krok - uklouznutí - krok" se nezdá jako ten nejlepší. To jsem měl radši trénovat na pláži a ne si užívat tvrdé výběhy na Ještěd...Docela mě ale pozitivně rozptyluje východ slunce a nádherné výhledy na obě strany hřebene. Bílé mraky pod námi, sluníčko a černé kopce před námi, to půjde. ‎Krása je jedna věc, ale i ostatní spoluběžci si uvědomují, že tohle bude ještě dlouhej den a lehce zařadí nižší rychlost. Ono je totiž prvních 20km jenom do kopce s pozitivním převýšením skoro 2000m‎. To jentak abychom se na začátku rozehřáli. 700 výškových metrů za mnou, ještě pořádná porce přede mnou.

Za další hodinu mi bez varování řekla horní polovina těla, ze na to prdí. Cože? Proč jako?‎ Na 13km jo?! Místo abych si hůlkama pomáhal, tak jentak divně píchám do písku a moc mi to nepomáhá. Dávám teda další gel, Colu a tyčinku. To by v tom byl čert, kdybych se nerozběhal.

Trpělivě stoupám v sopečném popelu po nádherném hřebenu a kdybych nebyl tak unavenej, tak bych se i kochal a snad i upustil slzu nad tou krásou. 17tý kilometr a Las Deseadas. V depu dávám dvojitý Aquarius, vodu za krk, doplnit láhve a pryč. Teď už by to mělo být na El Pilar (24km) jen z kopce jak psal JB. Tak to ty moje nožky rozběhám, to půjde! Pouštím to samospádem z lehkého kopečka po krásném single treku‎, HOKY drží jak přibyté a já předbíhám hodně bežců...Noo že by to nakonec ještě šlo? Ale že budu uhrávat body z kopce, to bych do sebe teda neřekl. Po pár kilometrech sbíhám Zuzku, která se právě oprašuje po solidním vulkanickém tygrovi. Ale zdá se že jí nic není, jen je trochu obouchaná a špinavá. Ale trochu brblá, že ji to nebaví, že ji to nejde a tak. Měla chuděra štestí/smůlu ze mě potkala v mé hodince slávy, protože u mě sympatie s DNF rozhodně nenajdeš. Trochu jsem ji povzbudil, ale protože mi to konečně běželo, tak jsem nehodlal promarnit tenhle stav a rychle jsem ji zmizel.

Na El Pilar už to vře a je zdálky slyšet pěkný hukot. Končí tu totiž půlmaratón a startuje maratón. No a my probíháme branou, jen abychom se v depu osvěžili a makali dál. Rychlá občerstvovačka, hodně pití, polít hlavu a bič a pryč! Teď nás čeká jediný relativně rovinatý a běhatelný úsek, nějakých 8km až na El Reventon (31,5km), kde začíná obavaná "lochneska" - nekonečné stoupání a klesání až na nejvyšší bod závodu. Trošku mě znepokojuje‎ ze skoro vůbec nejím, jen trochu ovoce a gely. Zato dost piju, tak 1,5l na 10km. A nebyl jsem ještě čůrat. Ale to bude dobrý. Hmmm trochu omyl.

Vybíhám z El Pilar a těším se jak si na rovince odpočinu. No tak zaprvé to není zas taková rovina jan nám JB tvrdil, ale trochu zvlněná cesta a zadruhé jsem prošitej jak deka! Na 25km! Tohle je už vážně divný! Natrénováno mám, řádně jsem před závodem odpočíval, piju dost, chladím se, takže kde se stala chyba? Přecházím do pohybu raněného indiána, takže chvílema popoběhnu, chvílema jdu. To asi nebude za hodinku hotový jak jsem počítal.

No nebylo. Na El Reventon (31,5km) jsem přiběhl za hodinu čtyřicet a že bych byl čerstvý, to se rozhodně říct nedalo. Takže klasický trojboj -  voda na hlavu, Cola do žaludku a voda do lahví a rychle pryč, než si to rozmyslím! Čekám mě obávaná "lochneska" na Pico de la Cruz (43km), před kterou JB varoval. Dalších 2000 výškových metrů na 20km. A začíná být vedro. Slunko pálí jak kdyby nebylo zítra a ‎závodníci se do kopce začínají solidně plazit. Bohužel já jsem mezi nima. Visím na hůlkách jak mokré prádlo a jen tupě dávám nohu přez nohu, krok za krokem. Aplikuju zbraně hromadného ničení - Šlehu a Rammsteiny (https://www.youtube.com/watch?v=OgJkkTzmbzc). Tohle už mě musí nakopnout hergot!

Dost mě ale štve i to, že i když je to nádherná hřebenovka, plná technických výstupů a traverzů‎ s manifikózními výhledy na neobyčejnou krajinu a oceán omývající celý ostrov, já mám na mysli jen to, jak strašně rád bych vlezl do ledničky a zavřel za sebou dveře.

‎Stává se z toho pro mě lehkej survivor. Tady si poprvé vzpomenu na Klárku Rampírovou a její report z loňského světáku v Chamonix. Že bych měl stejné symptomy? Vylézt do dalšího sedla, toužebně vyhlížet občerstvovačku, zklamání že vidím jen další hřeben, další nekonečné serpentiny a tak dále a tak dále...Kolem se prožene Kuba, zamumlá něco o špuntu na startu a...je v prachu. To nebylo moc hezké kamaráde! Ale chápu, s troskama se nechodí. Naštěstí docvakávám‎ na hřebenu Aleše a zdá se, že je v ještě větším kreku než já. To jsem nečekal. Tak ho trochu povzbudím a valím dal, už abychom tam byli!

Po nekonečných 3 hodinách! jsem na v depu na Pico de la Cruz a mám dost. Později jsem se dozvěděl, že organizátoři udělali chybu v intineráři a nebylo to z El Reventon 12 avizovaných kilometrů, ale 14. A to v tomhle počasí a terénu hraje velkou roli. Údajně zde vzdalo přes 200 lidi a to je sakra dost!‎ Jediné na co jsem schopný se soustředit jsou kalíšky s ledovou Colou. Potrebuju svou dávku jak feťák. Vdechnu dvě snad za vteřinu, vodu na hlavu, další dvě, znova vodu za krk, kousek melounu a dopadám na židli. Jsem rozhodnutý tu alespoň 10 minut posedět, ať se trochu spravím, takhle jít dál nemůžu. Zase nic nejím, pár oříšků procedím mezi zubama, ale to je všechno. Tohle bude problém kámo, to už není ani moc vtipný...Po 15ti minutách se zvedám, docela jsem se ochladil a tak věřím ze to už půjde lépe. Kór když na Roque de los Muchachos je to "jen" 8km! To sfouknu za hodinku a pak už jen dolů...Hmmm trochu omyl.

Vybíhám z depa, nasazuju pěkné tempo a udržím ho tak 5 minut. Pak se ohlásí opět ta známá slabost a já si musím až sednout abych sebou nesekl. A aby to nebylo málo vtipný, tak mě chytají křeče do stehen, že až zařvu bolestí. Já nikdy křeče neměl. NIKDY! A teď jsou tu, po 43km a nevypadá to, že bych chtěly odejít. Vdechnu magnézko, protáhnu se a zkouším to dál. Do kopce to bolí, ale rovinka nebo seběh je OK. Bohužel moc rovinek ani seběhů není. Spíš je to pořád do kopce na hraně vulkánu a nad námi už vykukují observatoře na Roque de los Muchachos. Na ty sem se těšil, jak si je prohlédnu a tak. Nemohlo mi v tu chvíli být něco víc jedno.‎ Začínám hrát podivnou hru "najdi si ten nejlepší kámen na sezeni". NIKDY jsem na závodě nesedal! Teď to je co 10 minut. Musím, jsem úplně prošitej a mám nafouklé břicho jak Somálec. Nejím. Nečůrám. Je snad 35st, bez stínu. Výška 2400m nad mořem. Do toho se mě ještě kolemjdoucí závodníci ptají, jestli jsem OK. Asi nevypadám nic moc. Proste ideální dovolenka.

Na nohou mě drží už jen zprávy od M a kamarádů, kteří fandí seč můzou. Díky moc, bez vás bych to nedal! Musím to už nějak vyhodnotit, protože‎ tady už jde o kejhák. Sbírám všechny svoje síly na myšlení a za 10 minut mám závěr - jsem přepitej, nepracují mi asi správně ledviny, přehřívám se a ta nadmořská výška mi taky nedělá dobře. Dobře, s tou výškou toho moc nenadělám. Ale to za chvíli skončí a pak se buďe jen klesat. S přehřátím se něco dělat dá. Musím si chvilku zalézt do stínu, hodně se polít vodou a vychladnout. A hlavně přestat pít! Čím větší žízeň mám, tím víc piju a tím víc je mi blbě. Ok, tak to zkusíme, teď už to bude jenom dolů a hůř mi snad už být víc nemůže. Hmmm trochu omyl‎.‎

Doplazím se na Roque de los Muchachos‎, plácnu sebou na lavici a funím. Naštěstí se uržím a nenaleju do sebe lákavě vypadající ledové nápoje. Místo toho si jen poliju tělo vodou a předvedu parodii na téma těstoviny. Dám tak 3 kousky, ale vracím to. Tak alespoň oříšky. Taky ne. Tak alespoň gel. Teplá želatina je přesně to co jsem potřeboval. Fuj! Ale tu alespoň v sobě uržím. A vím, že pokud bych přestal přijímat energii úplně, tak by se mnou byl amen. Nerad vybíhám z depa vstrřít Tazacorte, které má být o 18km dál a o neuvěřitelných 2500m níž.

Pro změnu se do mě dává zimnice, to tu ještě nebylo. Naštěstí je slunko tak silné, že klepavka za pár minut ustupuje‎. A už nastává ta správná hitparáda! Něco tak dlouhého, brutálního a tak technického jsem dolů ještě neběžel! Naprosto to nemá konce, kamenité pasáže střídají kolmé sešupy rovně dolů, slunce pálí jak na Sahaře a do toho stehna‎ volají o pomoc. Ani jít se v tom nedá, protože nohy bolí stejně, akorát jste tam dýl. Tak nastává další zajímavá hra "brzda-plyn", kdy to 15 minut napálim, pak se musím zastavit ve stínu, trochu se schladit, protáhnout zatvrdlé nohy, polít se vodou...a tak pořád dokola. Míjíme se se stále stejnými závodniky‎ a v jiných závodech bychom si jistě slušně lezli na nervy. Ale teď je nám to celé jedno. Jen soustředěné bušíme další a další výškově metry do těla a toužebně vyhlížíme občerstvovacku na Torre Forestal (63km), která nás má zachránit.

Konečně je tu! Dobíhám do depa, roztáhnu ruce na Ježíše a dobrovolníci mě zlejou jak lachtana. Aaaaaa, to je nádhera! Jsou naprosto zlatí a starají se o nás, jak kdybychom běželi čelo. Jen odevzdám láhve na naplnění a sedám opět do stínu. Vše ostatní zařídí oni. Jen na moji otázku "nebyla by jedna cerveza (pivíčko)?", se zasmějí a kroutí hlavami. Že prej až v cíli. No tam mi bude platný, já potřebuju spravit žaludek teď! Ale musím uznat, že jak jsem přestal zahlcovat tělo pitím, udělalo se mi líp. Trochu mi i břicho splasklo a nedělalo se mi tak zle. Takže to asi funguje. Teď ještě srovnat žaludek hltem piva a bude to dobrý.

Opět s trochou zimnice vybíhám na poslední klesání do Tazacorte (68km). Ovšem na 5ti kilometrech musím ještě naklesat skoro 1200 metrů. A vím jak vypadají ty serpentiny na oceánem. Tohle bude ještě zajimavy...Tady už mě rozpýlí snad jen Xavier Baumaxa (https://www.youtube.com/watch?v=iLBPzPt1_Ns). Naštěstí je za 2 kilometry v poli punková občerstvovačka místních sedláků a tak za hurónského potlesku naexuju třetinku piva, poděkuju za záchranu života a mastím dál.‎ To se opakuje za další kilometr opět a já a můj žaludek děkujeme  - muchas muchas chracias! Dostávám se na El Time, kde jsme zafandil ve čtvrtek na vertikálním kilometru a hrdině se pouštím do serpentýn nad Tazacorte. Jedno z nejfotogeničtějších ‎míst na trase. Skoro kolmé útesy nad blankytně modrým oceánem, dole už řve hudba, lidi se baví a fandí, den jak víno. Pouze mě je při pomyšlení na nekonečné zikzaky blbě. Kolem se ještě ženou závodníci na maratónské trati, kteří již v Tazocorte končí a tak jsou pritahováni dolů jako můry na světlo. Ale my pak musíme ještě dalších 6km a 400 výškových metrů dál. Jdu blejt velebnosti.

‎Tazacorte 68km. Poslední občerstvovačka před cílem. Přece jen jsem se sem dostal. "ANIMO ANIMO", řvou děti i dospělí. Asi vypadám dost blbě, když tohle křičejí (teprve později jsem se dozvěděl, že to neznamená "vypadá jako zvíře", ale "makej, makej"). Teď už "jen" 6km a je to. 6km! 6km! 6 posra...km!!! To už bude dobrý. Hmmm VELKEJ omyl.

Sedím v depu hned u kádí s vodou a polévám se pořád dál studenou vodou, abych se schladil na nějakou normální tělesnou teplotu. K tomu usrkávám Colu, ale musím se držet, abych ji zase nedal na ex. Jakou já mám na ni chuť! Ale musím to sakra vydržet, ledviny a žaludek jsou už lepší, ale rozhodně to nemíním pokoušet. Mě už se nikam nechce...tady je tak dobře. Já už dál nemůžu, už mi to je prostě jedno!‎ Ale uvědomuju si, že jestli tady budu sedět ještě chvíli, tak odevzdám číslo, skočím do oceánu a prdím na to. Tak se jako v tranzu zvedám a než si pořádně uvědomím co vlastně dělám, tak jsem už za depem a sunu se krok za krokem dopředu za mohutného povzbuzování diváků. Na posledních 6km mám hodinu. Tak abych to zvládl pod 13 hodin. To musím dát!‎

Na mostě smyčka dolů a už jsme v avizovaném vyschlém řečišti, kde pokračuje hra "pochod zombíků". Ještě že tam nejsem sám a rozhodně na tom nejsem nejhůř. Alespoň částečná mentální úleva, když vidím potácející postavy, jak apaticky šlapou dál a toužebně vyhlížejí Llanos de Aridane, kde je cíl. Ten je ovšem ještě nějakých 400 výškových metrů výš, proto je jasné, že to nejhorší ještě přijde.

Po 2km v suti a říčních kamenech‎ nás trasa hází do serpentin směrem vzhůru a tak se drápů hlemýždím tempem po kočičích hlavách a tupě dřu jak Bulhar. Vůbec to neutíká. Je to nekonečné!!! V hlavě mi pořád dokola hraje jedna z kubových budhistických hypotéz, že tak jako VŠECHNO začalo, musí VŠECHNO jednou skončit. V tomhle případě o tom nejsem tak úplně presvědčený. Jediné pozitivní je to, že nemůžu zastavit. Jakmile totiž zpomalím, dostanu do celých nohou takové křeče, že si málem písknu do kalhot. Je to brutální! Uvědomuju si, že už jsem za hranou. Někde mezi vnímáním a apatickým bytím (zpětně si ale říkám, jestli když si člověk uvědomuje, že je za hranou, je opravdu za tou hranou...hmm?).

Nakonec to ale nějak doklepeme do města a lidi nás hecují, ze už je jenom závěrečná rovinka a je to. Mají pravdu. Jen kdyby závěrečná rovinka neměla skoro 2km a je celá rovná. A je celá vidět. A je nekonečná! To co ale předvádějí lidi na tomto úseku je óda na závod. Davy lidí u kaváren, barů a obchodů fandí, jak kdybych šel na vítězství! Ta energie je užasná a já i v tom mém stavu se snažím s nimi plácnout, usmát se nebo jen gestem poděkovat jak jsou skvělí‎. 500m do cíle je to naprostá fiesta a špalíry lidí nenechají snad nikoho jít a tlačí závodníky do cíle. Jako v tranzu beru z jednoho stolku nepozornému divákovi vychlazené pivo (tímto se moc omlouvám, snad mi promine) a za řevu diváků probíhám s pivkem cílovou branou v čase 12hod 48min. Já to dokázal!!!

‎

Ještě se stačím uklonit davu a jdu do kolen‎. Lehám na zem. Už je mi všechno jedno. Teď už mě tu jen nechte ležet ať můžu zemřít. Z fatálních myšlenek mě ale pohotově rozhýbají křeče, které tentokrát projíždějí celým tělem a tak tam sebou škubu jak nějakej paraplegik. Chci se uvolnit, ale nejde to. Když si protáhnu jednu část těla, další jde do křeče. Na tvrďáka tam sebou tam házím, ale diváci na to mají asi jiný názor a volají doktora. Ten přijíždí spolu s dalšími čtyřmi pomocníky s lehátkem jak na Arsenalu a jako ze mě naloží a odvezou. V rauši jim to tvdošíjně odmítám, nějak se seberu a za potlesku davů odcházím středem jak hrdina Quasimodo do zázemí.Tam toužebně spadnu do studeného bazénku a úlevou skoro usnu. Jsou tu už kluci, takže si gratulujeme, smějeme se a oči nám září jako prckům na pískovišti. Pár psychadelických fotek jak se tam tak válím, ale to mě už křeče vyhánějí ven a já si jdu vysedět frontu na masáž. Snad mi tam trochu pomůžou. Na masáž jsem se ovšem nedostal.‎ Odchytil si mě totiž člen Červeného kříže a zeptal se mě jemně, jestli s ním nechci jít do jejich zdravotnického stanu, že tam je hodný pan doktor a dá mi lízátko. Rád jsem mu to odkýval a zároveň pohotově poblinkal květiny na záhoně. Diváci to ode mě asi tak trochu čekali a tak jen souhlasně pokývali hlavami.

Ve stanu na lůžku mě hned napojili na kapačku a jelikož jsem si pořád hrál na paraplegika, přehodili přeze mě několik dek a odběhli se starat o další mrtvoly ve stanu. Po hodině na hadičkách jsem se ale rozhodl, že už to jako stačilo a že bych šel konečně za Rodinou na to pivko. Po pár krocích jsem ovšem zopakoval křečovou lambádu, tak mě nacpali zpátky do postele a dostal jsem druhou tekutou dávku.

Nakonec ale všechno dobře dopadlo, trocha Aquariusu, péřovka (díky za radu JB) a fešná sukně z termofolie a mohl jsem vyrazit směle do ulic. Rodina si už užívala plnými doušky párty, pivíčka a místních dobrot‎ a tak jsem se lehce přidal k všeobecnému veselí. Takže konec dobrý, všechno dobré.

Možná by mohl mít někdo po přečtení tohohle reportu myslou představu, že se mi to nějak nelíbilo. Tak to opravdu nebylo. Beru celý závod NAPROSTO pozitivně! Jasně, dostal jsem "nakopáno" jako ještě asi nikdy, za tu dobu, co ultra dělám, ale zkušenost to byla skvělá. Jasně, měl jsem papírově na čas někde o dvě hodiny lepší než nakonec byl. Ale v tom stavu bylo vítězství jen to to dokončit. Taky jsem ale teda ještě nikdy na závodě neviděl tak "zmlácené" závodníky, kteří už nebojují o umístění, ale čistě sami se sebou. Ani na stovkách, ba ani na stomílovce. Poučil jsem se, že i "krátká" destinace na 73km může být vražedná a je třeba RESPECT THE DISTANCE! Ale kolik já toho zažil, kolik já se toho naučil, jak moc jsem se zase poznal. A věřím, že jsem se posunul dál i jako člověk.

A za to patří La Palme dík. Takže adios a muchas gracias la Isla bonita!!!‎

‎